Dyspraxie

Zpracovala: Mgr. Karolína Ptáková

Dyspraxie je vývojová porucha pohybové koordinace. Dítě má problém s motorickou kontrolou
a plánováním pohybu, aniž by bylo diagnostikování neurologické postižení.

Objevuje se u každého 12. člověka v populaci, 3 x častější u chlapců. Známým představitelem je např. Daniel Radcliffe (představitel Harryho Pottera).

Nejdůležitějším úkolem je rozpoznat projevy (pokud tomu tak není, dítě bývá považováno za lenivé nebo neukázněné). Potíže v koordinaci pohybů pak přetrvávají až do dospělosti a nepoznaná porucha může negativně ovlivnit celý jeho život.

Projevy můžeme rozdělit do tří časových období.

Do 3 let věku dítě často neprochází fází lezení, později sedí a začíná později chodit. Dochází tedy
k opoždění motorického vývoje a to jak hrubé, tak jemné motoriky.

V předškolním věku dítě při chůzi často padá, naráží do nábytku, nestřídá nohy v chůzi po schodech. Objevuje se opoždění se sebeobsluhou – čistění zubů, zavazování tkaniček, zapínaní knoflíků. V jídle preferuje kašovitou stravu, je neobratné v používání příboru. Dítě je hypersenzitivní – přecitlivělé na hluk, nemá rádo doteky, nerado si stříhá nehty. Často se objevují i poruchy koncentrace.

Ve školním věku dále přetrvávají problémy z předškolního období. Dítě má navíc problém vydržet ve školní lavici – klepe si nohou, nebo tužkou. Obtížně se orientuje v novém prostředí. Snadno se unaví, protože všechny úkoly jsou pro něj obtížné. Jejich plnění mu také trvá mnohem déle než vrstevníkům, takže se často stává terčem posměchu.

Při diagnostice i terapii je důležitá multioborová péče, skládající se z neurologa, rehabilitačního lékaře, fyzioterapeuta, ergoterapeuta, logopeda, speciálního pedagoga.

V terapie platí, že čím dříve začneme, tím větší je naděje na zlepšení. Hlavním úkolem je naučit dítě žít v běžných denních podmínkách. Ve škole je vhodný individuální vzdělávací plán.

Volíme individuální přístup, vybíráme úkoly přiměřeném schopnostem daného dítěte. Dítě musí danému úkolu dobře porozumět. Jednotlivé aktivity, pak rozdělujeme do postupných kroků, které pravidelně opakujeme (ideálně denně), je tedy nutné do terapie zapojit i rodiče. Jedná se
o dlouhodobý proces. Cílem je, aby si dítě dané schopnosti (např. zavázání tkaniček) zautomatizovalo. Při terapii musíme tolerovat zvýšenou únavu dítěte.

 

Literatura:

Zelinková, Olga. Dyspraxie. Pedagogika, 2007, roč. LVII, str. 58-68.